TO (2017) VS knižní předloha

Na nové filmové zpracování knihy TO od Stephena Kinga jsem byl hrozně zvědavý v podstatě již od prvního zveřejněného traileru. Od filmu jsem měl velmi vysoká očekávání a doufal jsem, že se režisérovi podaří vytvořit pro tuto knihu dobrou adaptaci.

Velice mě potěšilo, že i přesto, že byl film velmi děsivý a celou dobu jsem nepřestával žasnout nad tím, co všechno už je dnes možné počítačově vytvořit, byla v něm zachována i ostatní hlavní témata knižní předlohy. Především byl kladem důraz na přátelství všech členů klubu smolařů a na jejich psychologický rozbor.

Velkým kladem tohoto filmu jsou herci, kteří hrají Smolaře. Nejvíce se mi líbil Finn Wolfhard (Ritchie Torzier) a Jack Dylan Grazer (Eddie Kaspbrak), protože tyto dvě postavy spolu tvořili krásný tým a představovali pro mě díky svým humorným scénám světlo na konci tunelu. Další velké uznání si podle mého názoru zaslouží  Jaeden Lieberher (Bill Denbrough) za skvělé vyobrazení koktavosti. Z vlastní zkušenosti vím jak obtížné je koktavost věrohodně a procítěně zahrát a před Jaedenem musím smeknout klobouk.

V tomto filmu jsem si oblíbil dvě scény především díky tomu, že jsou vytvořeny přesně podle předlohy a zároveň vyvolávají v divákovi trochu jiné pocity než ty, které zažil při četbě knihy. První scénou je ta, kde Beverly slyší z umyvadla hlasy ostatních dětí. Za tuto scénu scénáristům velice děkuji. Tolik krve jsem měl možnost vidět snad jen v seriálu Dexter. Druhou scénou je ta, kde klub Smolařů zachraňuje Mika Hanlona před Henryho partou.

A jak se říká to nejlepší nakonec. Ano, není řeč o nikom než o tančícím klaunovi Pennywisovi, který je tak dobře znám všem čtenářům knižní předlohy.  Bill Skarsgård, který se ve filmu v roli šíleného klauna objevil, mě svým výkonem naprosto uchvátil. Cítil jsem z něj sálat takovou děsivou, ale zároveň nesmírně zajímavou auru, která mě nepřestávala uchvacovat. Velký podíl na tom podle mě má jeho hlas, který nádherně dokresloval jeho povahu.

Shrnutí: TO (2017) považuji za jeden z nejlepších filmů, které jsem měl zatím možnost vidět a myslím si, že se bude líbit jak lidem, kteří Kingovo fenomenální dílo znají, tak i lidem, kteří se s knihou doposud nesetkali.     

Recenze: Pokoj (Emma Donoghue) - Jak se žije v jednom pokoji

   Příběh popisuje život Mami a jejího syna Jacka, kteří společně žijí v jednom pokoji. Každou noc se za Mami vydává Čert a ta se snaží svého syna chránit tím, že ho zavírá do skříně. Jednoho dne se Mami podaří vymyslet velice riskantní plán útěku a po jeho úspěšném provedení se musí Jack potýkat se světem Venku, který ještě v životě     nespatřil… 

Tato kniha je specifická hlavně tím, že je vyprávěna z pohledu dítěte. Díky tomu má kniha zajímavý styl psaní a v textu se objevují zajímavé názvy. Zároveň je celý příběh vyprávěn tak naivně a zároveň tak nádherně, že ve mně dokázal vzbudit jak smích, tak smutek. 

„Když jsem šel včera večer spát do Skříně, bylo mi čtyři, ale když jsem se vzbudil ve tmě v Posteli, bylo mi najednou pět, čáry máry fuk.“      

Dalším velikým kladem je podle mého názoru popis samotného pokoje a života v něm. Autorka vše promyslela do všech možných detailů a vytvořila pro své dvě postavy velice zajímavé místo pro život.

Jediné co mi na knize přišlo neuvěřitelné, byl útěk Jacka na svobodu. Podle mého názoru je šance, že by se něco takového mohlo povést velice mizivá. Na druhou stranu chápu, že to nebylo hlavní téma, kterému se chtěla autorka věnovat. 

Shrnutí: Tato kniha mi ukázala, jak moc obtížné je vrátit se zpátky do života po absolvování nějakého traumatického zážitku. Doporučuji ji naprosto všem, protože si myslím, že takových upřímných, krásných a zároveň zajímavých příběhů je velmi málo.

Recenze: Za zavřenými dveřmi- Co vše se může dít za zavřenými dveřmi

Kniha popisuje život ženy Graze, která se nešťastně zamilovala do muže, který se ji rozhodl psychicky týrat a držet doma proti její vůli. 

Téma jakéhokoli ubližování žen je vždy velice silné a emotivní. Velmi oceňuji, s jakým odhodláním se autorka do knihy pustila a dala tak čtenářům možnost do této problematiky nahlédnout a zjistit jak takový útlak člověka může vypadat.

Kniha je psána z pohledu utlačované ženy Graze a díky tomu příběh působí autentičtěji. Děj je rozdělen na dvě části, které se střídají. První část je přítomnost, ve které jsou popisovány situace z přítomnosti a druhá minulost, ve které Graze popisuje svůj život od seznámení s Jackem až po současnost.

Velice obdivuji, jak se autorka dokázala do obou postav vcítit. Zatímco Jack ve mně vzbuzoval vztek a znechucení Graze mi bylo velice líto a cítil jsem s ní lítost po každém zmařeném pokusu o útěk.

Dalším velkým kladem této knihy je promyšlený příběh, který je neuvěřitelně zajímavý a nutil mě chtít číst dál a dál.

Shrnutí: Za zavřenými dveřmi je jednoznačně jedna z nejlepších knih, které jsem měl zatím možnost číst. Myslím si, že by si jí měli přečíst úplně všichni, protože díky tomu možná budeme trochu všímavější ke svému okolí a třeba se někomu z nás podaří podobnému příběhu předejít.

Recenze: Pan Mercedes (Stephen King)- Workoholik Bill Hodges, kterého ani důchod od práce neodradí

Kniha pojednává o muži, který ukradne mercedes a srazí několik lidí čekající na nové pracovní místo. O několik měsíců později dostává detektiv Bill Hodges, který už je nyní v důchodu od záhadného mercedesového vraha dopis a začíná případ znovu vyšetřovat.

Hned při čtení první stránky mě docela zaujal styl psaní. Pan mercedes je totiž psán ve třetí osobě a přítomném čase. Tento styl psaní mi přišel velice podobný tomu, který je použit v knize Luther. Při čtení mi to naštěstí žádné problémy nedělalo a rychle jsem si na to zvykl.

Jako u ostatních knih Stephena Kinga i v této byli naprosto mistrně vylíčeny všechny postavy. Mě osobně se nejvíc vryl do paměti právě Pan mercedes, který mi přišel velmi děsivý, ale zároveň nesmírně fascinující.

Velmi mě potěšilo, že se kniha od ostatních detektivek velice odlišovala. Díky tomu, že je hlavní hrdina již v důchodu tak tu není nijak výrazně popisována policejní práce a čtenář má možnost sledovat vyšetřování z jiného úhlu pohledu.

S důchodem podle mě souvisí i další kladná stránka knihy a to je plynulost děje. Nenarazil jsem prakticky na žádná hluchá místa, stále se něco dělo a byl jsem v napětí až do samého konce.

Shrnutí : Tato kniha mi dokázala, že Stephen King umí mistrně zpracovat i detektivní příběh a nálepka Mistr hororu není zdaleka jediná, kterou si tento autor zaslouží. Knihu doporučuji především těm, kteří hledají nějakou originálnější detektivku, nebo chtějí Stephena Kinga zkusit a nejsou zrovna fanoušci hororů. 

Recenze: Urban games (A. T. Jurasek)- Odporné věci na denním pořádku

Rodiče už od útlého věku říkají svým dětem, že jestli chtějí odměnu musí proto něco udělat. Tvůrci Urban games na tato slova pamatovali a postavili hru na docela podobném principu. Soutěžící dostávají od tvůrců úkoly a za jejich úspěšné plnění získávají tučnou finanční odměnu. Takto by se dala v kostce shrnout pravidla Urban games.

Na knize mě velmi zaujala její drastičnost a to, že se autor nebojí zacházet do hrůzných detailů. Prostě nic pro slabé povahy.

Také jsem měl problémy vžít se s postavami. Jediné postavy se kterými jsem se jakžtakž vžil byly Sára, Theo a Dross. Ostatní tam prostě jen tak byly a ničím mě moc nezaujali.

 Musím vyzdvihnout úkoly, které museli soutěžící podstupovat. Ty byly promyšleny do nejmenších detailů a při jejich čtení jsem byl napnutý k prasknutí. Pro příklad můžeme uvést jedení nechutných věcí, nebo vystavování žíravým látkám. Je toho    zkrátka požehnaně a stereotypem nebo pomalými pasážemi Urban games rozhodně netrpí.

Urban games není rozhodně špatná kniha a na to že to je autorova úplně první dílo si u mě vůbec nevede špatně. Sympatickou věcí je také nízká cena knihy, takže jestli nad koupí váháte tak směle do toho a půl je hotovo.

Knihovníček 1 Moje čtecí rutina #sknihouspolecne

Osobně jsem ve školním roce většinou velmi zaneprázdněn a v týdnu zvládnu přečíst maximálně pár stránek. Moje hlavní čtecí období probíhá převážně v pátek a o prázdninách kdy mám mnohem více času.

Nejlepší místo na čtení je pro mě klasický stůl s židlí, protože při čtení na posteli mě většinou začne bolet ruka, o kterou se opírám.

Na rozdíl od většiny čtenářů ke čtení potřebuji nějakou zvukovou kulisu, která mi umožní se uvolnit. Velmi často k tomuto účelu využívám seriál Přátelé, který už znám zpaměti. Osobně mi hluk při čtení vůbec nevadí a naopak jsem rád, když se kolem mě něco děje.

Velmi často ke čtení používám čtečku knih, protože se mi lehce vleze do batohu a nemusím s sebou tahat několik kilogramů navíc. 

Recenze: Džungle před tabulí (Evan Hunter)- Kniha se stále aktuálním tématem

Hlavním kladem této knihy, je podle mého názoru možnost vidět postupnou změnu v uvažování hlavního hrdiny. Zatímco na začátku knihy Rick vstupuje do sborovny s určitou naivitou a setkání s ostatními kolegy, kteří už jsou, semleti skutečnou realitou ho velmi překvapí, postupně čtenář zjišťuje, že to začíná Rick vidět úplně stejně a každá hodina se stává bojem o moc.

Jako další pozitivum musím uvést postupnou gradaci příběhu. Čtenář je pomalu seznamován s fungováním celé školy a s jejími studenty i pedagogy. Toto tempo však neubírá na čtivosti příběhu a kniha nezačíná být v žádném místě nudná nebo nezajímavá.

 Díky této knize, jsem měl také možnost zjistit, jak to na školách fungovalo dřív. Tato znalost podle mě pomůže k tomu, abychom si vážili toho, jaké to tam je dnes.

Zajímavé mi přijde také to, jak se Rick stále snažil najít si k žákům cestu a i když to bylo strašně obtížné a musel čelit spoustě problémů, nevzdával se. Tento přístup já obdivuji a přeji si, aby učitelů s takovým přístupem bylo více. Učitel skutečně není práce, kterou může dělat kdokoli. Podle mého názoru to prostě musí mít člověk v sobě, pokud tomu tak není, žádná škola to člověku nedá. 

 Jedinou výtku, kterou ke knize mám, je závěrečné rozuzlení, které mi přišlo takové až moc přehnané. Osobně doporučuji knihu všem lidem,protože jim to podle mého názoru může dát spoustu užitečných informací a poznatků.

Recenze: TO (Stephen King)- Kniha s divným leč všeříkajícím názvem

Na knize To mě zaujal způsob jakým je v ní popisována atmosféra celého města. Derry na mě působilo tak strašidelnou a tíživou atmosférou, že jsem si ho zařadil mezi ty, které bych rozhodně nikdy nechtěl navštívit. Celý systém fungování Derry mě uchvátil. Při čtení jsem si několikrát říkal, proč vlastně lidé na takovém místě zůstávají a neodstěhují se na nějaké řekněme bezpečnější místo.

Popis všech hlavních i vedlejších postav je zde propracován do detailu a myslím si, že by klidně mohli všichni existovat i ve skutečnosti. Celou partu Smolařů jsem si oblíbil a to až v takové míře, že budou mít všichni v mém srdci své vlastní místo.

Autor dokázal popsat Billovu koktavost velice podrobně a vystihl skvěle myšlenky člověka, který má tuto vadu řeči. Za to mu patří můj velký obdiv a uznání. Právě díky koktavosti a způsobem jakým se s ní dokáže vypořádat, se stal Bill Denbrough mojí nejoblíbenější postavou této knihy.

 Jedinou výtkou, kterou ke knize mám, jsou občasné nudnější pasáže, které trochu odrazují od pokračování v četbě. Celkově jich ale v knize bylo velice málo a Stephen King tyto pasáže kompenzuje hromadou zajímavých a napínavých chvil.

 Celkově je To jedna z nejlepších knih, které jsem zatím přečetl a doporučuji ji všem, protože si myslím, že si v ní něco najde úplně každý.

Recenze: Posedlost (Neil Cross)- Vliv policejní práce na lidskou duši

Ještě než se začnu věnovat samotné knize, měl bych asi nejdřív říct, že jsem neviděl seriál BBC, takže s ním nemohu knihu porovnávat. 

Na knize mě ze všeho nejdříve zaujal styl psaní, který mi přišel celkem neobvyklí. Chvílí autor popisuje věci v přítomném čase a chvíli v budoucím. Podobně je psána kniha Pan Mercedes od Stephena Kinga. Nějakou dobu mi trvalo, než jsem si na to zvykl, ale po pár stránkách jsem už to ani nevnímal a jen si užíval příběh. 

Potěšilo mě, že na rozdíl od většiny filmů a seriálů kde kriminalisté vystupují jako lidé s nervy ze železa a srdcem z kamene, které v podstatě nic nerozhází, kniha popisuje policejní práci se vším všudy a bez jakýkoli servítek. Čtenář vidí, jak se práce na Lutherově životě podepisuje a v podstatě mu ničí osobní život. Toto jsem zatím u žádné knihy ani seriálu nezažil a autora za to obdivuji.

Jak už jsem řekl, autor se snaží přiblížit skutečnou policejní práci a nebojí se zabíhat do mnohdy velmi odporných detailů a zabývá se děsivými poruchami jako pedofilie nebo nekrofilie. Při čtení některých pasáží mi nebylo nejlépe a potřeboval jsem čas je vstřebat. Co se těchto pasáží týče, bych knihu přirovnal ke knize Final cut od Veita Etzolda nebo seriálu stanice Showtime Dexter. 

Jediná věc, kterou knize musím vytknout je konec, který mi přišel až moc uspěchaný. Chybělo mi tam nějaké větší vysvětlení, co se stalo dál. Celkově knihu hodnotím velmi pozitivně a řadím ji ke svým favoritům. I přes odporné části si myslím, že tato kniha si pozornost lidí zaslouží, protože se v ní řeší ta zapeklitá otázka: Kam až může policista zajít, aby chránil nevinné lidi?

Recenze: Malý princ (antoine de saint-exupéry)- Správné vidíme jen srdcem, na to je třeba pamatovat

Kniha mě uchvátila především tím, že i když je, primárně určena dětem nabízí toho spoustu i starším čtenářům. Autorovi se povedlo vytvořit krásný svět a zvídavého malého prince musí prostě milovat všichni bez ohledu na věk. Dále musím vyzdvihnout krásné ilustrace, které celý příběh dotváří a bez nich by kniha měla jen poloviční kouzlo.

V příběhu se nevyskytují žádná nesrozumitelná slova nebo sáhodlouhá souvětí. Písmo je hodně veliké, takže stránky rychle ubíhají a čtenář si v klidu užívá ty krásné věty, které se mu objevují před očima.

 Při čtení jsem často přemýšlel nad tím, zda se skutečně jen slepě někam neženeme a nenacházíme čas se alespoň na pár vteřin zastavit a vychutnat si krásy tohoto světa.

 Panu Exupérymu se podařilo vytvořit příběh natolik silný, že na něj budu vzpomínat ještě hodně dlouho. Obzvlášť se mi vryla do paměti poslední odstavec této knihy, ve kterém autor žádá, abychom mu dali vědět, kdyby se Malý princ znovu objevil. Na malý okamžik jsem to chtěl skutečně udělat.
 Podle mého názoru za dokonalý příběh můžeme označit ten, který nás donutí zapomenout, že jde pouze o příběh. Toto se u tohoto díla povedlo.